abloger Vendy

Autor: “Vendy”

   Hned v ten den, kdy mi zdravotní sestřička odkývala diagnózu, jsem zavolala rodině. Maminka i sestry bydlí dost daleko ode mě, ale máme báječné vztahy a jsme v neustálém kontaktu a pravidelně se navštěvujeme. Na ten den nikdy nezapomenu:
   Seděla jsem v kuchyni s mým partnerem, koukala se tupě na lékařskou zprávu a třesoucíma se rukama vytáčela číslo maminky. Když zvedla telefon, ihned jsem začala brečet a přes slzy vykoktala to málo, co jsem v tu chvíli věděla. Mamka se mě snažila utěšit, ale sama těžko hledala vhodná slova. Sotva jsme domluvily, uklidnila jsem se a zavolala sestrám, abych jim řekla totéž co před chvílí mamince, ale především abych je okamžitě poslala k ní domů. Najednou jsem totiž neměla strach z toho, co bude teď dál, ale z toho, jak to přijala právě moje maminka, vzdálená ode mě přes 80 kilometrů, sama ve svém bytě.
   A pak přišel kolotoč pozitivních zpráv. Všichni členové mojí rodiny se začali předhánět v informacích o lidech z okolí, kteří mají roztroušenou sklerózu a je jim tak báječně, někteří možná trošičku kulhají, ale jinak jsou všichni tak neskutečně fit a v pohodě. Každou tu zprávu jsem přijala s tichostí. Věděla jsem, že se všichni moc snaží dodat mi odvahu a odhodlání, ale mně bylo tenkrát tak zle, chtěla jsem na ně křičet, že mě nic z toho nezajímá a ať mi s tím vlezou na záda. Ale mlčela jsem právě kvůli nim. To, co mě štvalo, paradoxně pomáhalo mojí rodině ke klidu.
   Uběhl měsíc a já šla za správcovou našeho domu zaplatit nájem. Dobře si spolu rozumíme a vždycky alespoň chvíli prožvaníme v milém tlachání, takže jsem jí o své nemoci řekla. A ona jen vydechla: „Teda holka, blbější nemoc sis vymyslet nemohla.“ A vyprávěla mi o jejím známém, který s RS zůstal zcela paralyzovaný uvězněný na lůžku a přátelé k němu chodili na návštěvu, zapalovali mu cigaretu a pomáhali mu jí kouřit, zvedali mu hlavu, aby si mohl dát panáka a jednoho dne zemřel.
   A právě tenhle příběh jsem potřebovala slyšet. Nechtěla jsem se nechat konejšit nadějemi na zázraky, chtěla jsem se s roztroušenou sklerózou vyrovnat ve všech jejích podobách a srovnat se nejen s nadějí, ale i s vědomím tvrdé reality.
   Měla jsem pocit, že jsem tím diagnózu dokázala přijmout, ale byl to jen pocit, nikoli pravda.
   Po sdělení diagnózy prý dochází k obdobím negace (šok, popření), agrese (hněv, vzpoura), smlouvání (hledání léčitelů a zázraků), deprese (smutek) a smíření. Tak u mě se to prostřídalo také, jen v jiném pořadí.
   Na počátku určitě bylo období negace. Moje neschopnost skutečně přijmout diagnózu trvala dlouhé čtyři roky. Vnitřně jsem měla pocit, že jsem s roztroušenou sklerózou smířená a srovnaná, nepřemýšlela jsem nad ní a brala ji jako fakt, ale skutečné smíření to nebylo. Moje typická věta v té době byla „nejsem nemocná, jen nejsem tak úplně zdravá“. Nic jsem nemoci nepodřídila. Naprosto jsem odmítla pustit si ji do života.
Během té doby jsem si našla novou práci a úzkostlivě hlídala, aby se o mojí diagnóze nikdo nedozvěděl. V kanceláři se mnou pracovalo několik lidí a mezi nimi i mladý muž, který tam byl na částečný úvazek. Když mi jednou kolegyně šeptem sdělila, že právě on má roztroušenou sklerózu, začala jsem si ho všímat víc. Moc jsem chtěla mít možnost s ním mluvit, ale bála jsem se, že by moje tajemství mohl prozradit.
   Jak šel čas, moje zdravotní problémy se zhoršovaly a já už nemohla diagnózu utajit. Potřebovala jsem používat francouzské hole, nějakou dobu jsem nemohla ovládat jemnou motoriku, zhoršovalo se mi vidění, prostě jsem v práci musela s pravdou ven. A přijali to různě. Nadřízení byli v pohodě, ale kolegyně začaly sledovat každý můj krok a jakoukoliv sebemenší chybu jsem vždy měla na talíři ještě měsíc.
   Právě tenkrát se ke mně dostavilo období agrese. Začala jsem nesnášet všechno a všechny, moje přirozená schopnost vycházet s lidmi vzala za své. Ale posunulo mě to o velký kus dál. Do té doby jsem totiž jen tiše přijímala jakákoliv sdělení lékařky v MS Centru, ačkoliv jsem s ní mnohdy nesouhlasila, mlčela jsem a měla pocit naprosté povinné odevzdanosti jejím rozhodnutím. Ale právě v téhle době jsem se konečně vzepřela a požádala o změnu ošetřujícího lékaře.
   Nebudu tvrdit, že změnou lékaře se u mě postup nemoci zastavil. Ale najednou jsem seděla proti člověku, který mi věci arogantně neoznamoval, ale opravdu se mnou mluvil a vysvětloval. Najednou jsem měla možnost zjistit, co se vlastně v mém těle děje, co mi ubližuje a co mi prospívá. A právě díky tomu jsem pochopila, že jsem nemocná. Ačkoliv jsem už v té době dávno chodila o francouzských holích, skutečně jsem si nemoc přiznala až v tuhle chvíli (do té doby, když se mě někdo zeptal, proč chodím s pomocí francouzských holí, odpovídala jsem: „V tramvaji se těžko hledá místo k sezení.“).
   A můžu Vám upřímně říct, že právě přijetí tohoto faktu byl neuvěřitelně osvobozující zážitek. Konečně jsem si vydechla a pustila si nemoc do života. A nebyl to žádný zoufalý akt, jen jsem se začala aktivně zajímat o vše, co se roztroušené sklerózy týká a rychle jsem měla možnost zjistit, kolik pohody a klidu mi právě tohle přijetí přineslo.
   A tím jsem začala žít svůj život s RS.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.