abloger Vendy

Autor: “Vendy”

Moje seznámení s nemocí bylo hodně podivné a zdlouhavé. Snažím se popsat to co nejkratším způsobem, ale nelze to napsat jen pár větami. Takže pokud vás zajímá, jak jsem to měla já, tady je můj příběh:

První příznaky
    Byl začátek dubna 2007. S partnerem jsme konečně měli stálé zaměstnání a díky tomu jsme se po bydlení u rodičů, kamarádů a pronájmu jednoho pokoje v rodinné vilce na kraji Prahy zmohli na samostatný byt. Už několik dní před stěhováním jsem začala mít potíže s točením hlavy, ale brala jsem to jako „nervy“ z nového bydlení a neřešila jsem to. Kdybych jen tušila, jak velký kus pravdy se v tom skrývá.
   Nastěhovali jsme se do 1+1 ve druhém patře domu kousek od centra a začínali se zabydlovat. Třetí den jsem sbíhala schody v mém každodenním úprku do práce a hned na prvním stupni se mi zatmělo před očima a pádu jsem již nedokázala zabránit. Pak jsem jen mohla zavolat do práce, že pro dnešek nedorazím a dopajdat na tramvaj, protože vymknutý kotník mi dával jasně najevo, že se neschopence nevyhnu.
    V nemocnici, kterou skutečně nehodlám jmenovat, protože stále navštěvuji tu samou, kritikám některých zaměstnanců se nevyhnu a nemám chuť „dělat si problémy“, mi pak na chirurgii zrentgenovali nohu i hlavu. Nohu jsem dostala do sádry a snažila se vysvětlit, že hlava se mi točila už před tím pádem. Otřes mozku na snímcích vidět nebyl, ale přesto mě radši poslali na neurologii. Neurolog mě prohlédl, nic zvláštního neshledal, naťukal zprávu a poslal mě domů (dle zprávy jsem měla v pořádku mimo jiného i poskoky po pravé a levé noze, nebolestivou chůzi po patách i po špičkách – jak asi, když jsem měla tu sádru  ).
    Jenže dny ubíhaly a mně se točil už celý svět. Během týdne jsem nemohla otevřít oči, aniž by se mi nezvedl žaludek. A nevnímala jsem to jen já, ale i můj partner viděl, že moje oči podivně pobíhají a těkají. Takže jsem šla na oční do téže nemocnice, kde jsem byla již před týdnem. Dostala jsem doporučení na neurologii. Rovnou jsem tam došla a lékařka mě přijala k hospitalizaci na lůžkové oddělení.
    A začal podivný kolotoč čekání, mlčení a mého němého křiku. Nikdy jsem neměla strach z lékařů a nemocnic, ale už od dětství mě provází podivný ozdravný efekt v čekárnách. Moje maminka mi vždy říkala: „Alespoň mlč!“ protože doma jsem mohla mít 40°C a blouznit horečkou, ale v okamžiku, kdy jsem měla předstoupit před doktorku, stalo se ze mě naprosto zdravé děvčátko, které vesele brebentilo a smálo se na celé kolo. S dospělostí se roztomilé žvatlání vytratilo, ale výraz pohody a klidu mi zůstal, takže těžko někoho dokážu přesvědčit o tom, jak mizerně se skutečně cítím.
    Ležela jsem v nemocnici a dny ubíhaly. Den po příjmu mi lékař, který mě týden před tím vyhodil jako zdravou, udělal lumbální punkci a to bylo vše. Sestřička mi každý den donesla nějaký prášek, a když jsem se zeptala, co to vlastně beru, odpověděla: „Ale to je jen vitamínek.“ A nic víc se nedělo. Jen jsem ležela, zoufale se nudila, poslouchala sténání svých spolupacientek na pokoji a čekala. Nikdo mi nikdy neodpověděl na žádný dotaz.
    Po dvou týdnech jsem měla zrak zase v pořádku a odcházela s propouštěcí zprávou, doporučením na MRI a bez jakékoliv informace o tom, co by mi vlastně mělo být. Po absolvování magnetické rezonance jsem si přišla pro výsledky na neurologickou ambulanci. Vždy to znamená několik hodin čekání, takže jsem byla nadšená, když jsem potkala na chodbě lékaře, který si mě evidentně pamatoval (aby ne, když jsem po jím provedené „lumbálce“ brečela bolestí) a ubezpečil mě, že podle výsledků testů nenašli nic zásadního a mám se znovu dostavit, kdyby se původní příznaky vrátily. Šla jsem tedy domů a žila si dál svůj život.

Podcenění obtíží
  Po té, co mi sundali sádru, odletěli jsme s maminkou a sestrami na vysněnou dovolenou na báječný, božský ostrov Tenerife. V té době jsem cítila podivnou necitlivost v oblasti břicha, zvláštní brnění kolem páteře při sklonění hlavy (to mě celkem bavilo – bylo to příjemné mravenčení  ), ale jinak jsem byla fit a užívala si nádhernou dámskou jízdu plnou lásky a humoru.
  Po návratu jsem hledala nové zaměstnání, protože předchozí neschopenka kvůli sádře mě o práci připravila. Přišlo parné léto a znovu se mi vrátily problémy s očima a tentokrát v daleko větší síle. Jenže já neměla práci, takže můj partner byl ve svém zaměstnání skoro pořád, aby nás uživil a nemohl mě doprovodit do nemocnice a sama jsem tam dojít nedokázala. Když skončilo pár dní nejúpornějších veder, oči se zase uklidnily a já to dál neřešila.
    Na podzim jsem konečně sehnala místo jako prodavačka ve zverimexu. Měli jsme pracovat v systému krátký/dlouhý týden, ale bylo málo zaměstnanců a blížila se doba Vánoc, tudíž kupujících byl velký nápor, takže jsem pracovala každý den spoustu hodin. A právě v té době se dostavila neskutečná únava a problémy s rovnováhou. Když jsem ráno vstala, omlátila jsem se cestou na toaletu o všechny stěny a nábytek, po celý den jsem se držela jen silou vůle a cítila, jak se neustále motám, v tramvaji jsem pak jen visela na tyči a modlila se, abych byla brzo doma, na všech schodech jsem se musela křečovitě držet zábradlí, protože moje chůze byla hodně vratká a nejistá a pořád jsem si připadala jako opilá. Ale brala jsem to všechno jako důsledek pracovního vytížení a nadávala sama sobě, že se ze mě stal lenoch.
    Po Vánocích jsme konečně měli oba, já i můj partner, dva dny volna a odjeli za mojí rodinou. Cestování v autobusu mi vždycky vadilo, ale v autě jsem s nevolností nikdy bojovat nemusela, jenže tentokrát bylo něco jinak. Nedokázala jsem říct proč, ale celou cestu jsme museli stavět a mně se neustále chtělo zvracet a totéž se opakovalo i cestou zpět. Nechápala jsem to, ale opět jsem se smířila s jednoduchým vysvětlením lenosti a vyčerpání z práce. 

Konečně diagnóza
   Skončily dny volna a já zase ráno šla na tramvaj, kterou jsem jezdila do práce. Motala jsem se celou cestu a bylo mi opravdu zle. Kopec, který vede od našeho domu k zastávce a jde projít za pět minut, jsem zdolávala skoro půl hodiny. Už jsem byla u zastávky, stačilo jen přejít na druhou stranu ulice, ale to už jsem nedokázala. Upadla jsem uprostřed přechodu a neměla sílu se zvednout. Na nohy mě opět postavil pán, který šel část cesty za mnou. Pomohl mi přesunout se ze silnice na chodník se slovy: „Já jsem si myslel, že jste opilá a přišlo mi to vtipný, že takhle brzo ráno, ale vám je asi dost zle, co? Mám tady za rohem auto, já vás hodím do špitálu.“ Protestovala jsem, že musím do práce, ale moje protesty byly už jen pózou, vzhledem k tomu, že jsem se sama ani neudržela na nohou. Požádala jsem pána, ať mě tedy odveze rovnou na neurologii, protože tam jsem byla naposledy hospitalizovaná a asi má můj nynější stav nějakou spojitost s tím, co bylo už dřív.
    Na ambulanci jsem čekala poctivých šest hodin. Nebyla jsem objednaná a nepřivezla mě sanitka, takže jsem tam musela prostě sedět a snažit se neusnout. Když na mě konečně přišla řada, doktor se podíval na mojí kartu a zahučel: „Proč jste si nepřišla pro výsledky? Vždyť tady máte už dávno diagnózu a už jste se mohla léčit!“ Nechápala jsem jeho slova a neměla jsem sílu na nějaké velké protesty. Jen jsem špitla, že jestli myslí výsledky z dubna, tak pro ty jsem si byla a řekli mi přece, že jsem v pořádku. Doktor na mě udělal jen: „Mnooooo“, dal mi doporučení na pět dní kapačky, kopii zprávy a telefon do jakéhosi MS Centra, kam se mám objednat a poslal mě na infuzi.
    Ležela jsem tedy na kapačce a snažila se porozumět alespoň jednomu z termínů, které jsem četla ve zprávě. Něco mi tedy je, ale co? On mi nic neřekl a já zprávu nechápu. Něco mi našli na mozku při rezonanci, mnohočetná hypersignální ložiska, ale co to znamená? A pak jsem začala přemýšlet nad poslední větou – „pacientka se objedná do RS poradny“. Které nemoci by mohli mít zkratku RS? A když se sestra na mě přišla podívat, jestli je vše v pořádku, zeptala jsem se rovnou: „Nerozumím té zprávě, chtěla bych jen vědět, co mi teda je?“ Její odpověď mě překvapila, ale zase na druhou stranu byla stejná a nic neříkající jako všechny odpovědi, které jsem do té doby dostávala. „Když vám to neřekl doktor, já nemůžu.“ „A když řeknu, co si myslím, můžete mi alespoň říct, zda si to myslím správně?“ Neodpověděla, jen mlčky přikývla. „Myslím si, že to RS ve zprávě znamená, že mám roztroušenou sklerózu. Je to tak?“ Opět jen mlčky přikývla.
    Mezi námi – dozvědět se tuhle diagnózu člověka nikdy nepotěší, ale dozvědět se to takhle hloupým způsobem bylo opravdu dost hnusný. On samotný přístup „pacient je debil, nic mu neříkejme“ je hodně postavený na hlavu, ale v našem zdravotnictví je častý a oblíbený. A já se tím seznámila s nemocí.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.