bloger Pandinka

Autor: “Pandinka”

Občas si kladu otázku, zda jsem se s nemocí vyrovnala a přijala ji. Po šesti letech s RS bych měla odpověď znát. Ale…

Když RS přišla, tak jsem si myslela, že to musí být omyl. Já přece vedu normální život, nekouřím, nehýřím, nefetuju. Jen se možná trochu víc stresuju, ale kdo se v dnešní době nestresuje. Tak proč bych měla platit tak velkou daň.

Hned od začátku jsem věděla, že pro mě nebude chodit do klubu ereskářů. Bála jsem se, že narazím na lidi, kteří se budou akorát tak litovat, což nemám ráda. Taky jsem se bála toho, že se neubráním srovnávání, že je na tom někdo líp či hůř a proč to tak je. Stačí mi, když mi známá vypravuje o kamarádce, že její dcera to má taky a jak to snáší lépe než já. Mám pak pocit, že jsem asi teda přecitlivěla nebo co, když jsem na tom hůř. Každopádně nechci nikoho od členství v klubu odrazovat. Pořádají různé akce i rehabilitační a takový klub má zde důležité místo…

Vždy mě rozčilovalo, když jsem četla (radši už to nečtu) „pravdivé“ příběhy na internetu, jak se pro někoho stala RS kamarádkou a že mu přinesla pozitivní věci. Osobně si kamarádku představuju jinak a nic pozitivního mi nemoc nedala. Také nejsem cynická, abych si z nemoci dělala legraci.

Když jsem byla na jedněch lécích tři roky v pohodě, tak jsem si myslela, že jsem se s nemocí vyrovnala. Ale pak jsem léčbu na chvíli přerušila (ne sama od sebe, vše po konzultaci s lékaři) kvůli touze po rodině a přišla velmi silná ataka, z které jsem se nemohla delší dobu dostat jak fyzicky, tak hlavně psychicky a najednou jsem si uvědomila, že jsem se s nemocí asi zcela nevyrovnala, že ji akceptuji jako svůj stín…

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.