bloger Pandinka

Autor: “Pandinka”

Když jsem se dozvěděla, že mám RS, tak jsem o této nemoci moc nevěděla a bylo pro mě důležité získat informace. Lékaři říkali, abych se hlavně nedívala na internet, že jsou tam věci nepravdivé a že mě to může akorát tak rozrušit. Tak jsem zvolila druhý extrém, koupila jsem si knihy, které se tvářily být na první pohled přátelské k obyčejnému člověku, ale nakonec to bylo čtení náročné a rozhodně bych je nedoporučila někomu, kdo nemá alespoň gymnaziální znalosti biologie. Nicméně jsem se to podstatné dozvěděla. Nejen já, ale i má rodina hledala informace, na jednu stranu to bylo od nich milé, ale na druhou stranu padaly takové nápady, jako nosit roušku, abych nechytla infekci. Jíst více tohoto a méně tamtoho. Domnívám se, že je to zcela normální přístup, kdy se nejbližší snaží jednak se sami vyrovnat, že jejich milované dítě, vnouče, partner už není zdravé a jednak se snaží všemožně pomoci.

Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak vlastně tenkrát reagovala má mysl a tělo. Zapracovalo podvědomí, které si řeklo, že musím ochránit a uklidnit své nejbližší a situace spíš vypadala tak, že jsem konejšila já je a ne oni mě. Snažila jsem se jim dokazovat, že funguju dál, i když mi kolikrát nejlíp nebylo. Různé problémky, vyvolané atakou, ve mně často vzbuzovaly pocity, že si okolí musí myslet, že si vymýšlím. Těžce se popisuje něco, co ostatní neznají. Rodina byla vždy vyplašená, když jsem řekla, že mě trápí to či ono. Tak jsem se snažila moc je nezatěžovat. Bolelo mě, když jsem viděla, jak je trápí, že jsem nemocná a nemohou mi pomoci.

Prázdniny utekly, rodina se trochu zklidnila a já odjížděla na kolej zase studovat. Jak jsem byla na koleji sama bez rodiny, tak to tam na mě všechno dolehlo. Najednou jsem nemusela nikoho ochraňovat a psychika začala pracovat naplno. Ze začátku jsem byla ráda, že jsem přes týden sama, že mám prostor si v hlavě všechno srovnat. Nakonec jsem však po semestru skončila, protože jsem pociťovala, že rodinu potřebuju víc než kdy jindy a taky jsem najednou postrádala smysl pokračovat ve studiu.

Doma jsem se zklidnila. Začala jsem chodit na angličtinu, abych úplně nevypadla z učebního procesu, a nakonec jsem si podala přihlášku na školu, která byla blíž k domovu i k RS centru. Do školy jsem dojížděla, nebylo to moc konformní po fyzické stránce, ale po té psychické určitě. V pohodě jsem dostudovala a teď jsem nesmírně ráda, že jsem s tím nepraštila, že jsem si dala jenom nezbytnou pauzu.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.