Autor: “Vendy”

Nastoupili jsme do nízkopodlažní tramvaje a zůstali v prostoru pro vozík a kočárek. Zastávku po nás přistoupila starší paní. Chvíli nade mnou přešlapovala a já už slyšela: „No jo no, holt mládí, proč by se to zvedalo před starou bábou. Aby náhodou varhánky nemělo mládí na zadku. Ale jasně, ať si starucha postojí.“ Pár lidí se uchichtlo. Rozhlédla jsem se, komu její slova asi patří. Všichni sedící byli tak v jejím věku, koho chce zvednout? A zase: „Ať se babka třeba přerazí, vždyť může být ráda, že se veze, co by ještě chtěla? Uvolnit místo? Ani omylem!“ Podívala jsem se na ní a ona se na mě hned osopila: „No moc nekoukejte, slečinko, o vás mluvím.“  Mírné uchichtávání lidí okolo se změnilo ve smích. Jen jsem vyvalila oči. Můj muž se k ní naklonil a polohlasem řekl: „Ale vždyť moje žena sedí na invalidním vozíku.“ Paní ani nehnula brvou a odsekla: „No právě, sedí, pustit by mě mohla.“

Připomněla mi tím ty podivné reakce chodících lidí. Ty reakce, ze kterých je mi mnohdy do smíchu, ale mnohokrát taky do pláče. Je mezi námi skutečně tak velký rozdíl?

Vozík používám necelý rok a moc si ho užívám. Pět let před tím jsem chodila pomocí francouzských holí. Dokud jsem je nosila „jen pro případ“, bylo to otravné pouze kvůli plným rukám, ale později jsem na nich ušla jen pár kroků, takže moje izolace od světa, lidí a života byla hodně výrazná. Vozík pro mě paradoxně znamená svobodu.

Ale nikdy jsem neviděla důvod, proč se na vozíčkáře dívat s lítostí. Možná v tom svou roli hraje i fakt, že jsem před dvaceti lety po vážné nemoci už na vozíku byla a podle lékařů jsem na něm měla zůstat. Těsně před tím jsem tancovala a byla jsem zvyklá na bolest a dřinu a díky tomu jsem se z něj dokázala dostat. Teď mě na něj jiná nemoc vrátila a sebevětší dřina na tom už nic nezmění.  Ale tonout kvůli tomu v slzách opravdu nehodlám. Že jsem cvok, který má o nějaké to kolečko na víc, to o mně moje rodina a přátelé věděli už dávno a teď je to prostě jen víc vidět.

Můj přístup ale nemění nic na tom, že mi občas zůstává rozum stát. Není podstatné, jak se člověk na vozík dostal. Ať je to vina nemoci nebo úrazu, prostě se to stane novou realitou, které je nutné některé věci přizpůsobit, ale lidskou duši to přece nezmění. Dětem se snažíme vštípit, že cena člověka není v jeho majetku nebo vzhledu, tak proč by schopnost chůze měla být měřítkem? Ukázková se pro mě stala paní, jejíž robátko na mě ukazovalo a snažilo se upozornit maminku větou: „Jéé, paní se veze.“ Usmála jsem se na něj. A najednou se k mému úžasu od jeho matky ozvalo: „Na tu neukazuj, to je mrzák.“ Byla jsem asi na dva kroky od nich. Podívala jsem se na ní a chtěla jí říct něco hodně sprostého, ale polkla jsem větu a nechala to být. Válčit s blbcem je vždycky ztráta času.

Na druhou stranu jsou i milé reakce. Nedávno jsem byla na farmářských trzích. Dost hloupě jsem se zaparkovala u jednoho stánku a vybírala si tam rajčata, která se zrovna jeden z obsluhujících rozhodl doplnit. Když jsem ho zaregistrovala, jak nešťastně mě tam obíhá s lískou plnou dalších rajčat a je mu trapné mi říct, abych uhnula, omluvila jsem se, že mu zacláním a snažila se uhnout. V tu chvíli mě zarazil s větou: „Jen seďte, seďte mladá paní.“ „Můžu vás ubezpečit,“ odvětila jsem, „že kvůli vám rozhodně vstávat nebudu.“ Následoval jen můj upřímný smích, ze kterého pán hned pochopil, co řekl a že se mě rozhodně nijak nedotkl.

Od doby, co chodím nakupovat na vozíku, dostanu od řezníka nejkrásnější kousky masa, v zelenině nejnádhernější papriky, v uzenářství nejlibovější slaninu. Dámičky v kostýmku odklízejí kartony od mléka v hypermarketu, abych do nich náhodou nenajela. Cizí lidé mě upozorňují na díry v chodníku, které jsou ještě daleko přede mnou. Hlupáků s nesmyslně soucitnými pohledy se najde sice hodně, ale těch ostatních, kteří vozík nevnímají jako konec světa, je naštěstí pořád ještě víc.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.