Autor: “Vendy”

Klasická doporučení lékařů pro pacienty s RS jsou: „Vyhýbejte se infekcím a stresovým situacím, protože mohou vyvolat ataku.“ Hezká věta, jen někdy těžko proveditelná. Infekcím se do jisté míry vyhýbat lze a stresu taky, ale co když se člověk cítí v pohodě, zatímco podvědomí si jde svou vlastní cestou? A právě tohle jsem měla možnost vyzkoušet si na vlastní kůži v posledních týdnech.

Mému dědečkovi bylo skoro 91 let. Měl svůj věk a zdravotní neduhy spojené se stářím. Že nikdo nebudeme žít věčně, to není nic zvláštního, proto by člověk čekal, že smrt lze přijmout celkem v klidu. Přesto jeho nedávné úmrtí zaskočilo celou naší rodinu.
Svou roli v tom celém hrál i fakt, že byl přijatý do nemocnice na týden s tím, že se zavodňuje a je nutné jeho tělu pomoci. V pondělí měl jít domů, jenže v noci ze soboty na neděli se něco stalo. Nikdo nedokázal dát odpověď na to, co se odehrálo. Vše vypadalo jako mrtvice, ale ačkoliv ji testy nakonec nepotvrdily, první dojem lékařů i nás takový byl. Když mi v neděli volala maminka, že je s dědou zle, neváhali jsme a hned v pondělí vyrazili za rodinou a především za dědou.

Byli jsme teoreticky dobře připravení na to, v jakém stavu je, ale realita nás stejně zaskočila. Na posteli před námi neležel ten silný muž s hřmotným hlasem a vlastními, často hodně hlučnými názory, ale zlomený, vyhublý, bledý dědoušek, který sám nedokázal ani polknout vodu, aniž by se nezačal dusit. Neustále se snažil cosi vyprávět, ale slova už neexistovala, zbylo jen beztvaré mumlání. Domů jsme se vraceli mlčky. Nebylo co říct. Smrt se blížila a my najednou věděli, že mu moc přejeme v klidu usnout a víc se nevzbudit.

Další den si moje tělo začalo hrát svou podivnou hru. O pár dní později jsem měla jít na dávku Solu-Medrolu, ataka se nezdála být silná, takže jsem se rozhodla vydržet. A v pátek děda zemřel. Smrt k němu přišla milosrdně brzy a ve spánku, přesně tak, jak jsme všichni doufali. Moje vědomí bylo smířené, smutek a truchlení bylo přesně takové, jaké přichází při ztrátě milovaného člověka. Jenže zatímco já byla přesvědčená, že úmrtí přijímám tak, jak lze čekávat, moje podvědomí začalo hrát svou vlastní hru.

Aniž bych stihla nějak ovlivnit situaci, den před pohřbem jsem už nastoupila na infuze, protože necitlivost nohou se zásadně zhoršila a především jsem skoro přišla o zrak. Na pohřeb jsem nakonec nedokázala odjet. Další dny se střídala jen postel v nemocnici a doma, oči nešly otevřít, v sedě mi bylo zle… Jednoduše to, co jsem vědomě přijala jako koloběh života, moje podvědomí vzalo jako zradu.

Uplynulo několik týdnů. Oči se srovnaly dost na to, abych je mohla mít otevřené, a rovnováha mě nechává v klidu při krátkém sezení. Jestli se ještě něco srovná nebo ne, to netuším. Ale poctivě, dle rad lékařů, se nestresuji. Ačkoliv… Jak nebýt ve stresu když člověk ví, že padá do propasti? Jak přesvědčit podvědomí, aby nechalo vládu vědomí? Někdy to prostě při vší snaze nelze ovlivnit. Někdy holt má podvědomí v rukávu schované karty a vytáhne je, když to člověk nečeká. Ale co s tím chcete dělat. Nejde víc, než to brát tak, jak to je.

A jak řekla krásně moje lékařka: „Vy ereskáři jste dušičky citlivé.“ A z toho mi plyne jedna jediná rada – Dávejme si pozor na duši.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.