abloger Vendy

Autor: “Vendy”

Tenhle příběh je relativně nedávný a pro mě dost neskutečný. Při úpravách zvonků najali naši domácí dva elektrikáře. Jedním z nich byl i 26letý mladík, který nedokázal zavřít pusu. Protože mám klíče od sousedů, obcházela jsem s nimi byty, jejichž nájemníci byli zrovna v práci. A mladík pořád mluvil a mluvil.

Když jsme došli až do našeho patra, zůstal fascinovaný invalidním vozíkem, který mám na chodbě. „Vozíčkář ve druhém patře bez výtahu? A tady v těch kopcích? To je snad fór, ne?“ Teprve v tu chvíli začal vnímat podivnost mojí chůze, francouzské hole a židle rozestavěné po celém domě. Teprve v tu chvíli mu došlo, že to není jen shoda okolností. A vzhledem k tomu, že brebentil celou dobu, neustal ani teď. Když se mě zeptal, co mi je, s klidem jsem odpověděla, že mám roztroušenou sklerózu. A začal příval vět, ze kterých mi ještě dnes drnčí hlava.

„Eresku? Tu já mam taky. Už dva roky. A co berete? Já mam Copaxon. A teda mam brát taky Prednison, ale neberu ho, je mi po něm hnusně. Ale pomáhá mi tráva, to jsem pak v pohodě. Akorát nesnášim ty kapačky při atace. Víte ten… no jak se to jmenuje… jo, jo, Solumedrol. Tak na ten nechodim. Když vim, že mam ataku, tak zavolam doktorce do RS Centra a ta mi dycky řekne, jak si mam navýšit Prednison. Tak jí to odkejvu, dyť je to jedno, stejně ho neberu, ale večír si píchnu jednu injekci Copaxonu navíc a je to v poho.“

Jen jsem se ho zeptala, jestli si uvědomuje, že takhle to nefunguje a že si může taky hodně ublížit. Mávnul rukou s větou „Dělam to tak už dva roky a hele, jak jsem dobrej. A když mi je zle, stačí se zhulit, víc nepotřebuju.“

A právě tenhle člověk byl pro mě posledním impulsem k tomu, abych začala psát webové stránky. Když jsem si reálně představila, jak si večer píchne injekci navíc, „zhulí se“ a jde spát s pocitem, že vše vyřešil, bylo mi z toho podivně smutno. Pozitivní myšlení funguje, pacient by měl být aktivním účastníkem léčby, ale to přece neznamená, že si sám předepíše vlastní dávkování léků.

Ještě dneska mě mrazí z představy, kolik lidí má asi podobný přístup. Být pánem svého osudu a držet život pevně ve svých rukách přeci ještě neznamená takto anarchistický styl.

Doslov: Vzhledem k tomu, že vím, jak funguje vydávání léků, zeptala jsem se ho i na to, jak mu tedy vychází dávky injekcí na počty, když si občas píchne něco navíc. S naprostým přehledem odpověděl: „Když je mi fajn, nepícham si to, proč taky, je to zbytečný, když to nepotřebuju.“ 

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.