Všechno začalo asi před půl rokem. Čím dál tím víc a častěji jsem nadávala na svůj počítač. Přístroj, který jsem dostala před pár lety za korunu od společnosti T-Mobile. Chvíli fungoval, pak na mne udělal dlouhý nos a šel ke kamarádovi k přepracování nastavení. A opět běžel… tak nějak… běžel.

Ale před půl rokem začala skákat obrazovka, vypínat se, černat atd., prostě spousta problémů. A já neměla na čem pro vás/nás pracovat :( Každý krok trval týden, protože se vše samo mazalo, padalo, likvidovalo… Tak jsem začala zjišťovat, zda bych díky práci na stánkách nemohla někde získat jiný stroj, který by fungoval. Bohužel všude jen odmítavý postoj… „Že děláte něco pro druhé je fajn, ale nejste organizace, to vůbec nejde“, „Fyzická osoba?“ a buch s telefonem… prostě bez šance.

Až svitla naděje, když mi moje akupunkturistka Patricie darovala svůj starší, nicméně nadupaný stroj, který nemá monitor, ale fungovat by snad měl. Bohužel stál po čtyři roky ve sklepě, takže nikdo netušil, jaký bude jeho skutečný stav a monitoru ani znalostí nemaje, nemohla jsem to zjistit. Před pár dny se do tohoto vložil Martin Binar, který pro nás dělal již nějaké to video (Plazmaferéza a WalkAide, které brzy uvidíte), počítač si odvezl, napojil a zjistil, že je třeba vyměnit vypálený hardware, ale jinak fungovat bude. A když už byl v té výměně, přidal ještě další, protože ví, kolik paměti zabírají programy a vše okolo práce na webu. A vše zdarma, z vlastních zdrojů, abych měla radost, abych pro vás/nás dál mohla pracovat.

A nastala otázka monitoru. Na nový bych neměla, vlastně ani na použitý, takže co dál? Martin byl sice ochotný mi alespoň na čas zapůjčit svůj, ale kde nice není, ani čert nebere a já nevěděla, jak vlastní monitor seženu. Tak jsem začala psát. Napsala jsem každému, o kom vím, že se nějakým způsobem pohybuje ve světě počítačů, či se k nim má možnost dostat. Do všech stran jsem rozesílala zprávy s tím, že sháním monitor s obrazovkou 24“ (nutné kvůli mé ztrátě zraku), ovšem za nízké ceny, nejideálněji samozřejmě zdarma atd. A nebyl žádný úspěch. Nikdo nevěděl. A pak mi přišel e-mail od Vaška: „Zítra ti přijde monitor, snad jsme se trefili. Zásilku můžeš sledovat na tomhle odkazu… A tady je odkaz na informace o monitoru… Peníze neřeš. Domluvili jsme se s klukama. A chceme ti tím poděkovat za to, co děláš. Za to jak nám pomáháš“

Zůstala jsem vyjeveně čučet a vlastně čučím ještě teď. Mám po dvou a půl roku od prvního ťuknutí pro web konečně fungující stroj :) Nevím jak víc děkovat všem zúčastněným, kteří se rozhodli mi pomoci k usnadnění života a podmínek, za jakých pro vás/nás pracuji. Obrovský dík tedy patří Patricii Pinterové, Martinu Binarovi a přátelům nejen z diskuzního fóra, které nemám jmenovat celými jmény, takže jen nicky, tedy Vaškovi, delfínovi a čertíkovi Bezzubkovi.