Každý z nás má tendenci si říkat „co by bylo, kdyby…“. A protože jsem sama pejskař, dále jsem tedy nadhodila několik modelových situací, které dají na tyto otázky odpovědi:

PS04-09uPejsek může být nemocný, může se zranit, ani asistenční pes nemusí „mít svůj den“. Co s tím?

My klientům říkáme, že asistenční pes, stejně jako jakýkoliv jiný pes, není robot. Ráno se vzbudí a má špatnou náladu, může mít průjem, může se zranit, může vážně onemocnět. Tak to prostě je a je potřeba s tím pracovat. Ve chvíli, kdy pes nemá dobrou náladu, je třeba to respektovat.
Stejně tak se na druhou stranu může stát, že já, jakožto klient, se ráno vzbudím a mám špatnou náladu. Pak je potřeba se trochu distancovat od toho psa, říct mu „Dneska opravdu nemám dobrou náladu, nebyl bych na tebe hodný, nepůjdeš se mnou do práce, tady si odpočiň, já se zklidním a zase spolu budeme pracovat.“. Klient a pes jsou prostě provázaná dvojice a funguje to vzájemně. Takže to je potřeba vzájemně respektovat.
Ve chvíli, kdy je pes nemocný, je potřeba, aby se o něj rodina postarala. Pokud to nezvládá klient sám, zafunguje širší rodina. Pokud z nějakého závažného důvodu nefunguje širší rodina a u pejska je úraz, zranění, my, jako organizace, se snažíme mít k dispozici dobrovolníky, kteří by se o toho psa na nějakou dobu postarali. Je to samozřejmě trochu problém u mimopražských klientů, ale i to k naší práci patří.
Ale musím říct, že naštěstí v 99% je široká rodina schopna se o psa postarat.

A co když vezmeme v potaz tu horší část – co když pes zemře?

Samozřejmě se to může stát. V tom případě je potřeba si říct, proč pejsek zemřel, zda tam nebylo zanedbání péče ze strany rodiny, protože to by byl velký problém. Naštěstí nám se toto nestalo.
Ale pokud by se pes ze zdravotních důvodů musel jako asistenční vyřadit, buď zůstává v rodině a pořizuje se druhý pes, jeden je mazlíček a druhý je asistenční. Neumožňuje-li rodinná situace dva psy, ať už finančně, nebo prostorově náročně, tak pejsek může zůstat v širší rodině – u rodičů, u babičky na zahradě, prostě někde, kde je zvyklý a má se dobře.
Třetí možnost je, že organizace je povinna se o toho pejska postarat a najít mu na důchod nějakou dobrovolnickou rodinu, která se ho ujme. Třeba v Americe toto běžně funguje a jsou zástupy lidí, kteří se vyloženě těší na nemocné a staré asistenční psy, na dožití jim poskytují lásku a prostor za to, že oni celý život někomu pomáhali. V České republice na toto, bohužel, mentalitu úplně nemáme. Ta rodina se ovšem zpravidla toho psa nechce vzdát a řeší situaci v rámci rodiny, a do organizace psa nevrací.

Vaše organizace nefunguje ještě tak dlouho, abyste měli zkušenost s úmrtím pejska důchodového věku. Ale potkali jste se již se situací, kdy pes zemřel, protože jej srazilo auto nebo snědl něco otráveného?

Setkali jsme se již se situací, kdy pejska, bohužel, srazilo auto. To se samozřejmě může stát. Ten klient má pak přednostní nárok na získání psa.  Všechny v pořadníku přeskočit, okamžitě najít toho nejvhodnějšího, který zrovna je v předvýchově a je volný, a pejsek se přednostně dává do výcviku.

Opět vezmu modelovou situaci – Mám asistenčního psa a postupem času se mi vyvine alergie na psí srst. Co dál?

My jsme se dříve snažili zejména u dětských klientů dopředu otestovat možnou alergii na srst. Alergoložka nám automaticky řekla, že dokud pes v rodině není, nelze toto zjistit, protože se to neprojeví. Chtěli jsme se připravovat tímto způsobem s tím, že pokud dítě alergii bude mít, dáme takové plemeno, které nemá alergenní srst. To není problém. Ovšem ve chvíli, kdy to dopředu nevíme, tak z 99% bude pes mít alergenní srst, tedy kromě pudla.
Takže je to zase o tom, že to buď rodina přijme, klient začne užívat léky proti alergii a nějakým způsobem se s tímto sžije a nebude ho to ohrožovat na životě, pak je to v pořádku. Kdyby se stalo, že jde o zásadní problém a klient se rozhodne pro jiného asistenčního psa, lze volit mezi těmi alergenními a antialergenními plemeny, což je zejména pudl – s tím se dobře pracuje a je to možné.
Pokud to zvířátko je u klienta krátkou dobu a projeví se alergie, je možné pejska z rodiny odebrat a předat jinému, podobnému klientovi. Ale to se bavíme o tom, že tomu psovi bude maximálně tři a půl roku. Pak už by pes změnu nesl velice špatně a nezvykl by si, a nová rodina nemůže dostat psa v produktivním věku, když již nějakou dobu pracuje. Takže pak by to bylo opravdu tak, že by se ten pejsek vyřazoval a zůstával by buď v širší rodině klienta, nebo by šel do adoptivní rodiny.
Naštěstí jsme se s takovým problémem zatím nesetkali. 

Další modelová situace – Klient si od vás pořídí asistenčního pejska, který je naučený na specifické potřeby daného člověka. Ale v průběhu času se zdravotní obtíže člověka ještě zhorší a je zapotřebí většího rozsahu asistence ze strany pejska.  Lze s tímto pracovat, lze pejska doučit?

Určitě. Pes se dá doučit cviky. Dokonce vlastně u klientů, kde je předpoklad zhoršení zdravotního stavu, tak přemýšlíme dopředu a bereme v potaz to, co by pes nemusel aktuálně dělat, ale je předpoklad, že v budoucnu by umět měl, takže jej to pomaličku učíme, protože s největší pravděpodobností se dříve či později k této práci dostane.
Je to trochu paradox našeho povolání, ale dopředu se na to ptáme a toho psa připravujeme a ve chvíli, kdy je ten pes již „v práci“, je mu jedno, zda podává věci, sundává ponožky. On je primárně naučený pracovat a pracovat s radostí, a s tou stejnou radostí se případně doučuje další cviky.
Není to tedy problém. Samozřejmě pokud by to byl pes již před důchodovým věkem, pak je třeba přemýšlet, zda ty nové cviky má smysl jej učit. Nové cviky se těžko bude učit desetiletý pes. Pak je na místě zvážit, zda by neměl být již cvičen nový asistenční pes, protože i pes má nějaké limity, ale v horizontu kolem pěti let věku psa to není žádný problém.

Uznejte sami – nejsou snad kouzelní?

Za ukázku děkujeme trenérce Míše, za fotografie Markovi Petrovičovi a vytvoření celku videa pak Lukáši Sakalovi z AnimujTo.cz.

Další situaci nastavím sama na sobě – Když si lehnu, nemám problém si sama srovnat nohy. Je ovšem předpoklad, že v budoucnu tento problém mít budu. Když se pejsek naučí nyní srovnat nohy, ale reálně to bude potřeba třeba až za dva roky, nezapomene mezitím tento cvik?

Návyk psa trvá šest neděl. To znamená, že to, co se učí pravidelně šest neděl, tak se mu vtiskne do paměti a někde to tam uložené má. Nicméně tak, jako se všude tvrdí, že opakování je matkou moudrosti, ten pes by měl ty cviky pravidelně vykonávat i nanečisto. To znamená s jiným členem domácnosti, nebo přímo s vámi, ale ve chvíli, kdy to dva roky neuvidí, tak on to v paměti někde má, on si na to vzpomene, ale nevzpomene si na to automaticky a ze dne na den to nezačne dělat úplně perfektně. Takže je na místě, aby to, co má naučené a zatím nepotřebuje, pravidelně nacvičoval třeba s jinými členy domácnosti.

Když má klient pejska doma, jsou spolu již sžití řekněme dva, tři roky, do domácnosti se narodí miminko a on se náhle musí dělit o lásku. Máte zkušenosti s tím, jak tuto náhlou změnu v rodině pes vnímá?

Máme několik zkušeností s příchodem nového člena rodiny. Od chvíle, kdy je ta maminka těhotná, je na to pes připravovaný. Ve chvíli, kdy je těhotenství již viditelné, tak pes vnímá změny a samozřejmě na ně nějakým způsobem již reaguje. Právě podle té reakce my s tím psem dále pracujeme.
Buď je to pejsek, který začne budoucí maminku bránit, protože vnímá, že s jeho paničkou se něco děje, takového pejska učíme, že se až tak moc neděje a není nutné bránit.
Ale jinak to pro ty psy není žádný velký stres. Musí se trošičku dělit o tu láska, ale s nastavenými pravidly to není problém. A vzhledem k tomu, že se během výcviku přirozeně s miminky potkávají, děláme i nácvik s malými dětmi, které tahají pejsky za chlupy a podobně, není to pro psa zásadní ovlivnění.
Maximálně je to změna u signálního pejska, kdy se pes učí signalizovat pláč nového člena rodiny. On se to dopředu naučí na pláči z diktafonu, a pak se to reálně přenáší na pláč miminka.

A situace z vlastní zkušenosti: Sama mám pejska, chodíme pravidelně ven a pejsek se samozřejmě musí vyprazdňovat. Já se ale těžko dostanu až k exkrementu a těžko jej mohu sebrat. Logicky se snažím někoho požádat, ale málokdy je mi vyhověno. Překvapivě i jiní pejskaři umí odpovědět „Nezlobte se, ale já nesbírám ani po svém.“
Pokuta za zanechání exkrementu se pohybuje mezi 500-1000,- Kč. Co s tím?

Zatím v organizaci nikdo neřekl, že by pokutu dostal.
Máme klienty z celé České republiky, jak ze sídliště, tak z venkova, tak od lesa, tak i z centra Prahy. Nějakým způsobem se to samozřejmě řešit musí a klienti jsou opravdu vychovávaní, že asistenční pes je sice velký pomocník, ale ne každý si z něj „sedne na zadek“.  To znamená, že se opravdu klienti musí chovat zodpovědně, jdou-li sami se psem a nejsou na tom zdravotně tak, aby po něm sami mohli uklidit, tak oslovují někoho na veřejnosti. V 60% se opravdu stane, že cizí člověk řekne „Tak to ani náhodou.“. V tu chvíli je klient v uvozovkách z obliga, že se zasnažil, ale nevyšlo to.
Asistenční pes je většinou naučený určitým hygienickým návykům, že nechodí vykonávat potřebu doprostřed silnice, že má chodit jen na trávník, nejlépe do křoví, od malička jsou naučeni být na vodítku, jsou dopravováni do míst, kde exkrement není takový problém, jako by byl třeba u dětských hřišť nebo na chodníku.
I klient naší organizace, který má zrakové postižení, se učí po svém psovi uklízet. Ví, že ráno se mu pes venčí, je naučený se venčit na vodítku, a ve chvíli, kdy klient vnímá, že pes se zastavil a je v té „klokaní pozici“, má klient na ruce pytlík, sjede si po hřbetu psa a pokud je pes krmený kvalitní stravou a nemá zrovna průjem, není pro klienta problém po svém psovi uklidit.
Že to potom spousta lidí nedělá?! To je samozřejmě problém, ale naše organizace apeluje neustále na to, aby si klienti byli vědomi, že se z asistenčního psa nikdo obdivem na zadek neposadí.

Já osobně nemám asistenčního psa, mám prostě jen milovaného pejska, který je od štěněte učený chodit bez vodítka. Na jedné straně proto, že v době, kdy jsme si jej pořizovali, jsem již chodila o francouzské holi a pes by mne strhával. Nyní jsem ráda, že poslouchá i bez vodítka, protože bych vodítko nedokázala udržet. Ale setkávám se s negativními reakcemi okolí na fakt, že psa nemám na vodítku.
Jaké jsou zkušenosti u asistenčních psů. Jen proto, že je asistenční, neznamená to, že pro něj a jeho majitele neplatí stejná pravidla jako u kohokoliv jiného. Ale pokud člověk vodítko nezvládne…

My tedy s tímto, tedy s vodítky, nemáme až takový problém jako s náhubky. Veřejnost mnohdy nerespektuje, že do MHD a nákupních center nemůže mít asistenční pes košík, protože v tu chvíli se mu tím znemožňuje asistence.
Vodítka – tam jsem se s problémy až tak úplně nesetkala, protože v místech, kde není velká frekvence lidí, aut a podobně, tam se to poměrně přechází a respektuje. Ve chvíli, kdy je velká frekventovanost pohybu, tak i my, jako organizace, doporučujeme mít psa na vodítku, samozřejmě pokud to lze a klient zvládne.  Protože je to nakonec i pro klienta klidnější, jistější a méně stresující. Ono se totiž mnohdy stává, že ve chvíli, kdy má pes asistenční dečku, je pro lidi okolo tím „miláčkem, ňuňánkem, on jde bez vodítka, no to je krásné“, ale veřejnost mnohdy „trpí blbostí“ a je vám schopna toho psa odvolat, hladit ho, něčím krmit a najednou se vozíčkář při výstupu z metra otočí a zjistí, že po svém boku nemá asistenčního psa, protože na něj zrovna někdo mlaskal a ten pes není robot, takže on se prostě podívá, proč na něj někdo mlaská a co se děje. Ale v tu chvíli se může stát, že člověk vystoupí z metra a najednou zjistí, že v tom metru mu zůstává asistenční pes bez vodítka. A je to reálná situace, která se stala našemu panu řediteli :)