A teď již k pejskům samotným:

Jak probíhá výběr již od štěněte, tedy od vrhu štěňat?

Není to tak, že bychom brali štěňátka kdekoliv, kde se namanou, máme několik chovatelských stanic, se kterými spolupracujeme. Víme, že štěňata jsou určitým způsobem otestovaná, jejich předchůdci u nás již prošli výcvikem a my si odtamtud můžeme s čistým svědomím zakoupit psa, u kterého předpokládáme, že když jej v roce otestujeme, nevyřadíme ho a budeme s ním dále pracovat.
Samozřejmě je to pořád živý tvor, může se zranit, může se ukázat být nevhodným pro další práci, prostě k vyřazení může dojít, ale brát si štěňátka jen z prověřených chovatelských stanic je důležité. A právě díky dlouhodobé spolupráci znají i oni naše nároky, takže vědí, že štěňátko, které je nejmenší, nejméně zlobí, nejvíce spí a je nejlínější, tak takové se nám líbí nejvíc.
Jsou to vlastně ta nepopulární štěňata. Když si lidé vybírají štěně, líbí se jim nejvíce to, které k nim hned běží, hned okusuje, hraje si s hračkou, a toto vše pro nás není důležité. Za to štěně, které se umí dobře „napucnout“ a pak pořádně líně spát, je to nejlepší.

PSad3-02Takže jsme vybrali štěně. Co dál se štěnětem?

Štěně jde k dobrovolníkovi do předvýchovy. To znamená k našemu dobrovolníkovi, který to štěně má do doby testování, tedy do věku jeho roku doma a věnuje se mu. Má u nás pravidelné tréninky a při každém se domlouváme, co se pejsek musí naučit.
Když je pejskovi dvanáct měsíců, měl by k nám přijít vyrovnaný, socializovaný pes, který se umí chovat v domácím i venkovním prostředí, neumí sice zatím ještě žádné speciální cviky, ale je to vymazlený domácí pes naučený na kontakt s člověkem a má radost, že může s člověkem spolupracovat. Musí znát své jméno, přijít na přivolání, umět chodit na vodítku a pohybovat se na veřejnosti, ale dobrovolník jej neučí žádné speciální cviky. Vše ostatní si ho tady my již naučíme.
Předvýchova je ta nejtěžší část, která není vidět a mnohdy má dobrovolník pocit, že psa vlastně nic nenaučil, ale pro nás je to ta nejdůležitější část. Zásadní je to samozřejmě pro dobrovolníka, kdy dopředu ví, že rok má u sebe zvířátko, kterému věnuje péči, věnuje lásku a musí s určitým profesionálním odstupem zvládnout okamžik, kdy se s tím pejskem bude loučit. A když to bude mít dobrovolník dobře srovnané v hlavě, pak to není pro psa žádným stresem. Pokud se dobrovolník již několik dnů či týdnů dopředu hroutí, hroutí se i pes a celá práce postrádá smysl.
Takže dobrovolník/předvychovatel musí být připraven na fakt, že pes od něj bude odcházet.

PSad3-03Máme ročního pejska, který je socializovaný a splňuje všechny podmínky. Co dál?

Přibližně v roce věku psa, někdy to může být vlivem puberty až v 15 měsících, jde pejsek do výcviku. Vzhledem k tomu, že se psem od začátku pracuje nejen předvychovatel, ale i trenér, tak pes trenéra zná a ten přechod není nic zásadního či traumatizujícího pro psa.
U trenérky je pejsek přibližně devět až deset měsíců a následně přechází ke klientovi. Ale opět to funguje obdobně jako od počátku – ve chvíli, kdy jde pes do výcviku, a víme, že je zdravotně otestovaný, rovnou se potkává s budoucím majitelem, tedy s klientem, aby tam proběhla ta „láska na první pohled“, případně na druhý, ale my již pak víme, že k sobě pasují. Podle reakce psa snadno zjistíme, zda klienta přijme za svou novou rodinu a pokud ano, pak po celou dobu výcviku spolu již pracují, aby při přechodu psa od trenérky k rodině se znali a opět to pro pejska nebyl žádný stres.

Takže od prvního okamžiku až do fáze, kdy klient dostane pejska domů, je ten pes vlastně pořád „v pohodě“.

Ten pes je pořád v pohodě, protože vždycky navazuje kontakt s tím, s kým pracuje a zároveň s tím, s kým pracovat bude. A naprosto přirozenou cestou se poznávají. To je strašně důležité oproti tomu kotcovému systému, kdy má pes v kotci určité návyky a pak přichází do, pro něj nestandardního, nového prostředí, ve kterém má fungovat a musí se s tím nějakým způsobem sžít.  Zatímco naši psi mají od začátku „naservírováno“, jak bude jejich život probíhat a není to pro ně stresová záležitost.

Když se bavíme o výcviku, co tedy vycvičený pejsek umí?PSad3-04

Tak všechny typy výcviku se liší od konkrétních potřeb klienta. Každý ten pejsek je „šitý na míru“. Každý se neučí například otevírat dveře, protože jsou klienti, kteří to nepotřebují, naopak třeba zase potřebují oporu při vstávání. Takže pes má sice základní sadu speciálních cviků, ale vše se přizpůsobuje klientovi.
A nejen cviky, ale i metoda, jakou se je pes učí. Někdy se pes učí podávat věci tak, že si sedne před vozík a klient si věc od něj vezme, jindy se pes učí, že klient nemá dostatečně použitelné ruce a pes pak skáče do vozíku a klient si od něj věc bere. Takže není podávání jako podávání. Základní sadu má a zbytek se učí dle potřeb klienta.

Co je tedy základní sada?

Základní sada je určitě podávání předmětů ze země či z výšky, do které pes dosáhne, otevírání dveří, svlékání částí oblečení, opora při vstávání, někteří pejskové se učí narovnávat ruce a nohy na stupačkách a područkách na vozíku, mohou narovnávat hlavu, pokud klientovi padá. To je u asistenčních psů asi tak vše z toho základního.
Zase signální pes se učí signalizovat zvuky SMS, většinou neslyšící komunikují přes SMS, ale není to jen zvuk pípnutí, ale celé zvonění, aby jej pes slyšel, přináší telefon, signalizuje zvonek u dveří, signalizuje, že na neslyšícího někdo volá, pláč miminka, zvuk přijíždějícího auta s alarmem, tedy policie, záchranky, hasičů, aby se člověk zastavil a rozhlédl, elektronické spotřebiče – třeba pípnutí mikrovlnky, dovaření vody a podobně.