hanbicke_Mirek005Na každý rozhovor se detailně připravuji. Vím již předem s naprostou jistotou, s kým budu mluvit, proč a o čem. Mám zjištěny podrobnosti, v ruce kromě diktafonu i bloček s poznámkami a nic mne jen tak nevykolejí. Tak přesně tuto přípravu jsem v tomto případě naprosto podcenila.

Chtěla jsem vám poskytnout pohled na handbike. Pohled ze strany člověka, který sice nemá s RS nic společného, ale jezdí na něm. Abych jen suše nežvanila o něčem, co jsem sama nikdy nezkusila, přidala jsem se na Facebooku ke skupině „Český pohár handbike (silnice)“. Tam jsem vysvětlila, oč mi jde a zeptala se, zda by byl někdo ochotný udělat se mnou rozhovor a pár fotek. Odpovědí mi bylo: „Zeptej se Mirka Šulce, ten asi bude pro.“
Tak jsem si Mirka našla, poslala mu soukromou zprávu, žádost o přátelství, vysvětlila situaci, Mirek neměl nic proti, začali jsme si tykat a sešli se k rozhovoru. Kdybych si byla prohlédla jeho profil, nebyla bych zaskočená. Jenže na prohlížení profilu kohokoliv já nemám čas. Když bych si ten čas udělala, věděla bych, že mluvím s dvojnásobným mistrem republiky. Nevěděla jsem to.

A handbike – v mých očích prostě „placaté kolo“, kde jezdec leží a pohání jej pohybem rukou. Co o tom zjišťovat víc? Jaké poznámky? Udělají se fotky, já se ho zeptám na pocity a to je vše. K takovému rozhovoru poznámky nepotřebuji. Hodně jsem se spletla a to v mnoha ohledech.

Sešli jsme se s fotografem Markem a handbikerem Mirkem u našeho domu. První jsem byla překvapená způsobem, jak se Mirek dostane z auta na vozík, a z vozíku následně na kolo. Nikoho k tomu nepotřeboval ani na vteřinu.
Protože jsem počítala s tím, že kvůli fotkám půjdeme na cyklostezku, která je kousek od domu, měla jsem s sebou i našeho psa. Mirek mne upozornil, že na něj psi většinou reagují špatně.
„To se neboj, můj pes nikdy nikoho nekousnul.“
„Jéé, to už jsem slyšel tolikrát. Nikdy nikoho, no to vidím prvně, opravdu jste první, koho pokousal/a.“
Nicméně naše Amálka, jakožto správný bígl, chytila pach odpadkového koše, na nějaké kolo se vykašlala a šla hledat něco k snědku.

Fotograf nakonec usoudil, že můstek za naším domem je ideální a rozhodně lepší, než nějaká cyklostezka. Takže jsme lidem udělali show v podobě několikerého přejetí můstku s pobíhajícím fotografem poblíž. Pak jsme zůstali tak, jak jsme byli, u počmárané zdi, a začali si povídat. A já se nestačila divit. Více si již přečtěte v článku „O handbike s Miroslavem Šulcem“.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.