ts010.JPGKdyž jsem byla na akupunktuře v rehabilitačním středisku Rehafit a přišla otázka “Ty jsi takový adrenalinový šílenec…, plánujeme jít s pár našima lidma na tandemový seskok, nechceš taky?“, neměla jsem nad čím přemýšlet. Samozřejmě, že chci bo

8. srpna odpoledne jsme tedy s mým mužem dorazili na letiště v Příbrami, kde byl seskok i sraz se zbytkem party. Dohromady nás bylo devět. Vedoucí Rehafitu Pavlína Zvelebilová, která skáče pravidelně a již dávno samostatně, ostatek jsme tvořili my, kteří můžeme skočit leda v tandemu. Tím ostatkem myslím fyzioterapeutky i klienty Rehafitu. Čtyři chodící a čtyři vozíčkáři.

Po vyplnění papírů jsme se šli kolektivně oblékat do kombinéz. Kdo tohle nezažil, nepochopí tu šílenou váhu vypolstrovaného mundůru. Ale zapomeňte na myšlenku „to bych si neoblíkl/a“ – i tohle jsem tam slyšela s úst jedné slečny (my už měli odskákáno a jen čekali na videa, ona dívka k nám nepatřila). Prostě si tu parádu na sebe navléknete. Proč? Protože nahoře je opravdu zima. Protože vás ochrání před odřeninami při dopadu. Protože postroj, který na vás následně navléknou a tvrdě utáhnou, by vás sedřel do krve. A prostě proto, že to opravdu je zapotřebí!!!
Ale uznávám, že když je venku 40°C a člověk v tom pak čeká hodinu na svůj seskok, potí se i vlasy. Já, která nekřičí a drží se v pohodě, jsem se dostala až do fáze, kdy jsem „sjela“ mého muže za to, že mne pohladil po rameni. Jen jsem vyštěkla „Nešahej na mě!!!“. Fakt mi bylo vedro. „Choďáci“ mají tuto část trochu jednodušší, protože k jejich oblékání není třeba žádné asistence, ale kdo nechodí, prostě musí přečkat to šílené koupání se ve vlastním potu.

Pak jsme vyfasovali plastové brýle, které nám připnuli ke kombinézám. Protože trpím trubicovitým viděním, potřebovala jsem mít na očích svoje vlastní ztmavené brýle, které mi pomáhají obraz spojit v celek. Dostala jsem tedy „brýle přes brýle“ – to byla velká chyba, kterou příště neudělám, ale zjistila jsem to až ve 4 kilometrech nad zemí, což bylo poněkud pozdě. Zpětně mi přišlo neuvěřitelně komické, že jsem si všimla určité upatlanosti obdržených brýlí a tak jsme je s mým mužem ještě poctivě vyčistili ap Čtěte dál a pochopíte, jak zbytečné to bylo.

Na samotný seskok jsme byli rozděleni do dvou skupin – v každé byli dva chodící a dva vozíčkáři. Dostali jsme ještě pokyny o poklepání na rameno, které signalizuje, kdy se držet za postroj a kdy to není nutné, informace o parakotoulu a vysvětlení seskoků s vozíčkáři. Chodící, či prostě ti, kdo dokáží zvednout nohy, jsou ke svému tandempilotovi připoutaní a při doskoku jen zvednou nohy a vlastně se posadí do klína tandempilota a ostatek na zemi takhle dokloužou. Vozíčkáři, či ti, kdo nohy zvednout nedokážou, jsou ještě navíc spoutaní v oblasti kolen a kotníků, tudy je protažen další pruh postroje a po klasickém připoutání k tandempilotovi (toto se děje ve výšce cca 3500 metrů nad zemí), se tento předkloní a nohy vozíčkáře jsou za kotníky protaženy mezi nohama tandempilota a připoutány k jeho postroji kdesi v oblasti pozadí. Podstata je prostě v tom, aby naše nohy (v této fázi už jen kolena), nebránily a nepřekážely tandempilotovi při doskoku. Stejně ale na zemi čeká několik chlapů připravených na odchyt těchto párů (ona gravitace je mrcha a tandempilot musí vše utáhnout na svých nohách, což dost dobře nelze).

Když konečně přišel čas nasednutí druhé, tedy mojí skupiny do letadla, už jsem cítila v žaludku motýlky. Nakládání vozíčkářů bylo neskutečné. Asistent přivezl vozík zády ke dveřím letadla, zleva i zprava, na zemi i v letadle bylo po jednom chlapovi, všichni čtyři naráz drapli člověka za postroj a ozvalo se “Tak na tři! Raz, dva, TŘI!” a člověk seděl na podlaze letadla. Pánové opět přiskočili, zase chytili postroj a “raz, dva, TŘI!” a seděli jste na sedačce. Připadalo mi to jako nakládání mrtvé váhy. Nevěděla jsem, jestli se stydět nebo smát. Když jsem pak viděla, že stejně nakládají i kluka, který má skoro polovinu mojí váhy, vzala jsem to jako „normál“ (ačkoliv můj muž to později okomentoval „Oni vás nakládali jak pytle brambor“).

Ještě připoutat, všichni na palubě a vzhůru do oblak. Letadlo řvalo jako šílené, pořádně drncalo a uši zaléhaly až hrůza. Neustále a jaksi automaticky jsem zívala, průběžně se culila do kamery a dávala palec nahoru (což na mě dělal kameraman a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že po mne chce opakování), ale výhled z okénka se mi líbil moc. Během necelých deseti minut jsme byli ve výšce 3500 metrů a byl čas se poutat k tandempilotovi.

Sedl si vedle mne, z každé strany přišel jeden chlapík, pak jen „raz, dva, TŘI!“ a já seděla v jeho klíně. Začal mne k sobě stahovat nejrůznějšími částmi postrojů a já cítila, jak se mi krátí dech (Až na zemi mi jeden ze zúčastněných řekl, že s tím měl taky problém, tak se ozval a trochu mu sevření uvolnili. To já byla ticho a lapala po dechu.). Potom se zvedl, předklonil a další chlap mi přivazoval nohy pod jeho zadek, stále utahoval a utahoval, až to bylo konečně to ono a tandempilot, se mnou na hrudi, se ještě posadil, abychom počkali do správné výšky. Nemohla jsem dýchat a ještě jsem pod ním měla zkroucené prsty na nohou, takže jsme na nich seděli vahou nás obou. Opět jsem ani nepípla, ale asi jsem pípat měla.

Poslední fází příprav bylo nasazení brýlí. Dala jsem si je na oči a pochvalovala si, jak jsme je dobře vyčistili, když v tom, bez varování, z každé strany kdosi zatahal za šňůrku a plastové brýle se neprodyšně přimáčkly k mému obličeji, čímž vtiskly moje vlastní do mých očí (to není nadsázka, ale fakt), díky čemuž jsem měla jedno oko tvrdě zavřeno a u druhého, které jsem nestihla v okamžiku stisku plně zavřít, mi zbyla asi milimetrová špehýrka. A šlo se na vlastní seskok.

Člověk chvíli visí z letadla a zabírá ho kameraman, který vyskočil těsně před tím a drží se dál letadla. Hmm. Tak to vím až od lidí a z videa. Prý jestli jsem se při volném pádu bála. Čeho? No té hloubky pod tebou. Jaký hloubky? Vždyť já nic neviděla bn Kameraman mi na zemi vyčetl, že jsem se na něj ani jednou nepodívala. No jasně že ne, já vůbec netušila, že tam je, i když mnohdy byl na dosah bk Bála ses vůbec v nějakém okamžiku? Ano, když jsem se dívala na to video a prvně viděla, do čeho jsem to skákala bj

Ale zážitek je to překrásný. Za všechny tyhle nedokonalosti si můžu sama. Stačilo se včas ozvat. Když já jim do toho nechtěla kecat. A i když jsem nic během volného pádu neviděla, cítila jsem ten ledový vzduch (nahoře bylo slabých 5°C), který bodal v plicích jako jehličky a postupně se oteploval, kolem uší mi svištěl vítr a já prožívala ten nádherný pocit volnosti snoubený se 100% závislostí na druhém člověku. Takto jsme rychlostí cca 250 km/hod překonali volným pádem přibližně 2,5 kilometru.

Otevření padáku s vámi škubne, ale není to tak tvrdé, jak to vypadá. Pak jsme již byli pomalejší a vzájemně se i slyšeli. Zeptala jsem se tandempilota, zda si smím povolit brýle. Říkal, že ano, ale povolit mi nešly, tak jsem je rukama jen trochu stáhla a z očních důlků si vydolovala ty svoje. Jenže i ty mi najednou byly jen na obtíž. Já, která se líčí jen při velmi vzácných příležitostech, jsem se samozřejmě namalovala, abych byla hezká do kamery (do té, kterou jsem vůbec neviděla), takže moje brýle byly upatlané od řasenky. Tak jsem si rukama držela oboje brýle dál od očí a sledovala kulatost země, krajinu, miniaturní střechy…

Až přišlo poklepání na rameno, které značilo chytit se opět postroje. Tak jsem si vtiskla brýle zpět do očí, drapla se popruhů a šlo se na přistání. Už během letu jsme oba věděli, že popruh, který měl moje nohy držet vysoko u pozadí tandempilota, trochu povolil a doskok bude špatný. Takže jsem nebyla nijak překvapená, když na zem zavolal, že budeme mít hodně tvrdý doskok. Na zemi bylo připraveno pět lidí nás včas chytit. Mířili jsme přesně na kříž, když v tom do nás bouchnul boční vítr, tandempilot jen zařval „dopr….“ a šli jsme přímo k zemi. Protože rychlost přistání je opravdu dost velká, kousek jsme ještě jeli. Ale nikomu se nic nestalo. Já mám pár modřin a boulí, on šel skákat dál. I když jsme dobrzďovali na mém koleni, budiž mu ke cti, že se snažil mne celou dobu ochránit. Na videu to je vidět jen jako okamžik, v realitě to člověku připadá nekonečné. Ovšem s tímhle pádem se nedalo nic dělat a předvedlo se na něm, jací profíci ti chlap jsou a jak se snaží i při nečekané situaci za každou cenu ochránit klienta.

A jak jsem řekla hned, když mne fyzioterapeutky začaly prohlížet a řešit, zda nejít na rentgen: „I kdybych si měla obě nohy zlámat, tak za ten zážitek to stálo a půjdu do toho znova!“ ay První na seskok musím našetřit peníze, ono to není zrovna levné, ale zážitek je to neskutečný. A příště si dám bacha na brýle ad

Ještě tipy závěrem: Děvčata a dámy – není nutné se malovat, nic nebude vidět, maximálně, pokud to opravdu chcete, použijte výraznou rtěnku. A všechna pohlaví – zapomeňte na náročné účesy a radši si s sebou vezměte hřeben, po seskoku mají dredy na hlavě všichni.

   

Lepší rozlišení fotografií najdete ZDE

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.