Vendulka BočkováNa “nátlak” kamarádů z Diskuzního fóra, kteří znají tyto webové stránky již delší dobu a stěžovali si, že z webu po jeho velké rekonstrukci zmizel tento článek, jej opětovně zařazuji. Podotýkám, že se jedná skutečně o starší článek, který vznikl v době, kdy webové stránky fungovaly necelé tři měsíce.

Někdo říká, že vstal levou nohou. Jiný používá výraz „vstát zadkem napřed“. Já osobně tenhle stav nazývám prostě a jednoduše „den blbec“. Znáte to, ty dny, kdy se člověk ráno probudí a hned ví, že se mu z vyhřáté měkké postele ani trochu nechce do nevlídného světa. A přesně takové byly moje poslední tři dny.

Venku vlezlé chladno, pošmourná mlha, neustálé krápání z oblohy. Sice jsem byla dobře vyspaná, ale vstávala jsem bez nálady a už ráno věděla, že tohle nebude ten pravý den. Byla jsem otrávená od samého probuzení a během dne to nebylo lepší. Všechno mi padalo z rukou a nechtělo se mi vůbec nic. Sama v sobě jsem měla podivný pocit zmaru, neužitečnosti, zbytečnosti.

Dřív jsem takové dny zaplašila procházkou se psem, ale od doby, co jsou schody pro mě za trest a venku potřebuji vozík, který sama tady u nás v kopcích neovládám, těžko mi zvedne cesta ven náladu. Otevřít knížku je mi taky k ničemu, protože po pár řádcích to oči už nechtějí vydržet a na písmenka nevidím. A nechtělo se mi vůbec nic. Nudila jsem se z představy, že bych vytáhla kytaru a zkusila si něco málo zabrnkat, že bych se položila na gauč a tupě zírala do televize, že bych si jen tak zacvičila.

K pocitu zmaru se přidal i tento web. Kromě pár lidí jsem o něm zatím nikomu neřekla a nemám moc zpětných reakcí, tak vlastně nevím, jestli to, o co se snažím, má nějaký smysl. Bude to vůbec k něčemu dobré? Dokážu si srovnat myšlenky tak, abych mohla předat to, co chci a co tolik postrádám na jiných webech točících se kolem roztroušené sklerózy? Nebo budu působit jen jako další depresivní vypravěč, ačkoliv to tak vůbec nemyslím.

Těžko se prokousávám těmi všeobecnostmi, které píšou všude a které jsou zároveň podstatné k tomu, aby dodaly mému webu důvěryhodnost a já mohla otravovat v některých institucích o informace k tomu, co skutečně chci psát. Chtělo se mi vyhodit všechny poznámky, vykašlat se na to, mávnout rukou a říct jen „no bóže, však oni si to lidi najdou jinde“.

A pak mi přišel e-mail, který jsem potřebovala. E-mail z redakce webu, který mám moc ráda a jejichž názor jsem toužila znát. A byl tak milý a pozitivní, že jsem chytla druhý dech. Vždyť to je přeci ono, nepíšu jen tak pro někoho, píšu pro eReSkáře, pro všechny ty, kteří už nechtějí číst ty nesmyslně smutné příběhy plné deprese a zoufalství. Vždyť taková ta nemoc není a není takový ani život s ní.

A právě tímhle okamžikem moje „dny blbec“ skončily. Já přeci vím, že to má smysl a nemusí mě o tom nikdo přesvědčovat. A byť i některé moje články mohou vypadat jako příval depresí, není to tak a to je to, co chci dokázat. Roztroušené sklerózy se nikdo nemusí bát, jde s ní celkem efektivně bojovat a i přes různá klopýtnutí jsem sama dokázala zjistit, jak dát na frak téhle nemoci. A že mě lehce převálcovala na poli pohybu? No a co! Stejně se nedám!

Nedám se prostě a jednoduše proto, že jsem to já. Nenechám si vzít, co mám ráda. Kašlu na „dny blbec“, ty vždycky skončí a já půjdu dál a snad i pomocí mé lásky k psaní dokážu ukázat dalším lidem, že má smysl bojovat. Vždyť život je tak krásný a život za to přece stojí!

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.