etikaekonomikaAutor: “Vendy”

Média nás zahlcují informacemi o báječné biologické léčbě, která je dostupná všem pacientům s roztroušenou sklerózou mozkomíšní a působí zázračně. Realita je ale jiná. Léky nejsou pro všechny z ekonomických důvodů. Stav je takový, že dokonce ani MS Centra nejsou kapacitně i finančně schopny pojmout všechny pacienty, takže není výjimkou, že pacient z Prahy dojíždí do Teplic apod.
Když jsem si pročítala tyto nejrůznější zvláštně zavádějící články ohledně léčby roztroušené sklerózy mozkomíšní, nemohla jsem si pomoct a zdravě jsem se naštvala. Já osobně neměla problém s počátkem léčby, odpovídala jsem kritériím dvou atak v jednom roce, ale pokud má skutečně léčba nejlepší účinek hned od prvních příznaků a ideálně ještě ve fázi CIS, pak je mnoho pacientů, kteří prostě nemají šanci splnit podmínky ani pro nasazení DMD, o biologické léčbě ani nemluvě.
Následující příběh je pouhou smyšlenkou, která je účelně celkem morbidní, protože chci ukázat, jak podivná logika funguje v nasazení léčby.

Zkuste si představit mladého lékaře plného nadšení, ideálů a elánu, který po dokončení studia nastupuje do nemocnice. Rozhodl se pro obor neurologie, specializuje se na demyelinizační onemocnění a touží pomáhat pacientům.

Na prohlídku k němu přijde mladý člověk s prvními příznaky ukazujícími na roztroušenou sklerózu mozkomíšní. Lékař provede všechna potřebná vyšetření a pacienta pošle na testy, diagnóza se potvrdí. Je nutné nasadit co nejrychleji nejmodernější léčbu a dát tomuto člověku šanci na zlepšení a stabilizaci zdravotního stavu.

Ale ouha, léčba je moc drahá a pacient má jen první ataku. Lékař je v pasti. Na jedné straně ví, co by rád udělal a co mu velí lékařská etika, na druhé straně mu ekonomika pojišťoven svazuje ruce. Léčba tedy zatím nebude.

Po čase opět přichází tentýž pacient s druhou atakou. Sláva, druhá ataka v jednom roce, RS je u pacienta dostatečně agresivní a lékař smí nasadit léčbu. Je paradoxní radovat se nad agresivitou nemoci, ale je to jediná možnost. Přesto na první léčbu musí pacient ještě stále čekat, než projde mnohým schvalováním. Konečně dostává první lék.

Jenže první lék se ukáže být u tohoto konkrétního pacienta nefunkčním a on se rychle zhoršuje. Přichází další lék a mladý člověk opět nereaguje tak, jak by si lékař přál. U pacienta se výrazně zvyšuje hodnota EDSS a díky tomu několik dalších možností léčby nepřichází v úvahu, protože, ač by je lékař u pacienta rád nasadil, nikdo je neschválí.

A tak to jde postupně dál. Uplyne nějaký čas a lékař může už jen tiše sledovat svého pacienta, kterého si ještě dobře pamatuje plného elánu, jak k němu na kontrolu přijíždí na vozíku, těžko ovládá ruce, trpí sfinkterovými poruchami, depresí a je závislý na příspěvcích od státu a pomoci asistentů sociální péče. První léčba přišla pozdě a žádná další již nezafungovala tak, jak lékař doufal.

Pacient přichází o svůj život a lékař o své iluze. Prohrávají oba.

Na tomto jsem chtěla jen ukázat diskutabilnost ekonomického hlediska léčby. Nasazení moderních terapií stojí cca 350-450 tisíc ročně. Pravda, je to hodně peněz. Ale pokud počítáme, že nemoc zasáhne v produktivním věku, kdy člověk chodí do práce a odvádí daně, není léčba přece jen výhodnější investicí? Je-li pacient léčen a reaguje-li na léčbu dobře, období remisí se prodlužuje, dopady atak jsou minimální a člověk je nadále aktivní ve svém životě, nepobírá invalidní důchod a sociální příspěvky, nepotřebuje pomoc lékařů z dalších oblastí, protože se ho netýkají poruchy sfinkterů, problémy s očima apod.
Ekonomové však slyší jen na čísla a bez dostatečných propočtů všech variant lze pouze doufat, že se situace zlepší a léky budou opravdu dostupné hned od počátku onemocnění každému, kdo je potřebuje.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.