avatar-zenaAutor: “Saly”

Krásný den, jmenuji se Jana.
Možná si budete myslet, že nemám právo psát na tuto stránku, protože RS netrpím. Nicméně se domnívám, že ano. Před šesti lety jsem poznala člověka, který mi velmi přirostl k srdci a o rok později jsem si ho vzala za manžela. Plánovali jsme skvělou budoucnost – děti, dům, prostě všechno co mladí lidé plánují. Zhruba půl roku začátkem června po svatbě dostal manžel vysoké teploty, byl malátný a zakopával. Odvezla jsem ho na pohotovost. Jelikož den před tím jsme se dost pohybovali na sluníčku, tak to lékařka uzavřela jako úpal/úžeh. Manžel dostal kapačku a byl propuštěn do domácího léčení. Nicméně teplota se večer vrátila a já ho druhý den vzala ke své lékařce, která mu dala antibiotika. Teplota postupně ustupovala a vše vypadalo na zdárný konec nějakého běžného onemocnění. Nicméně přetrvávalo zakopávání. Manžel šel ke svému obvodnímu lékaři, který mu da
l doporučení k neuroložce. Na neurologii paní doktorka řekla, že je pro ní naprosto zdráv a tudíž nijak dále pokračovat s nějakou léčbou nebude.
Vypadalo to, že bude vše zdárně zakončeno, jako nějaká banalita. Koncem července začal manžel zakopávat a přepadávat a to bylo po 2 nočních dvanáctkách. Prosila jsem ho, ať jedeme k lékaři, nicméně mi odbyl s tím, že se z toho vyspí a bude vše OK. Ráno jsem v kuchyni připravovala snídani, když se ozvala rána – manžel se skácel, naštěstí, mezi postel a peřiňák. To už jsem byla tedy na manžela ostrá a řekla jsem, že jedeme k doktoru. Jelikož ten den byla nějaká akce a manžel se jí chtěl zúčastnit, tak jsme se rozhodli pro návštěvu pohotovosti až v sobotu odpoledne. Dovezla jsem ho na pohotovost do jiné nemocnice než při předchozím případu. Tam okamžitě začali zjišťovat co a jak. Nechali si ho tam a já s hrůzou vyčkávala diagnózu.
Moje obvodní dokto
rka mi totiž na možnost RS upozorňovala. Tajně jsem doufala, že tato diagnóza nás nepotká a že to bude nějaká banalita. Byla jsem u manžela každý den a myslím, že jsem mu kolikrát tím lezla na nervy, nicméně chtěla jsem ho rozptýlit, aby na to nemyslel. Jednoho dne jsem za ním přišla, byl sklíčený a říkal, že jí asi na 90% má.
“A co bude s námi dál? Jsi si se mnou moc neužila a teď mám tohle.”
Povídám:” Jsi jedovatý, pokoušeš mi…, pokud ne, tak život jde dál! Přece si nemyslíš, že uteču! Při svatbě jsem říkala v dobrém i ve zlém, tak to tak bude!” Manželovi opravdu diagnostikovali RS. Dlouhé bylo čekání na léčbu, při kterém ještě obdržel zánět očního nervu. Nakonec jsme se dočkali v prosinci. Byl to ten nejhezčí dárek pod stromeček. Již s RS žijeme čtvrtým rokem a snažíme se tu potvůrku ignorovat, víme, že je s námi, ale my jí společně porazíme.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.