abloger Vendy

Autor: “Vendy”

Byl rok 2007 a já byla společně se svou maminkou a svými sestrami na dovolené na ostrově Tenerife. V té době jsem měla za sebou první ataku nemoci, necítila jsem velkou část břicha a brnělo mne kolem páteře při sebemenším sklonu hlavy. Ačkoliv jsem za sebou již měla lumbální punkci i magnetickou rezonanci, chybou jediného lékaře jsem netušila, že mám nějakou nemoc. Žila jsem ve sladké nevědomosti a užívala si bezvadnou, ničím nekaženou dovolenou.  Poslední den našeho pobytu se mi v hlavě urodila myšlenka napsat o celém tom nádherném týdnu knížku. A právě na ostrově jsem k ní začala psát úvod.

V té době jsem ale ještě neměla počítač a psát v ruce se mi nechtělo. Odložila jsem tedy všechny své poznámky, že se k psaní jednou vrátím. O pár měsíců později jsem se dozvěděla diagnózu. Jak šel čas, pořídili jsme si počítač. Někdy v té době jsem k práci přibrala ještě studium, pak pejska… No, prostě mezi prací, školou, lékaři, venčením, úklidem, vařením a muzicírováním s kamarády jsem si najednou nedokázala najít volnou chvilku k psaní.

A tak zůstal jen ten úvod. Úvod knížky, kterou snad jednou napíšu. Ale alespoň o ten malý kousek se s vámi chci podělit.

ten

   Tuhle knížku začínám psát ještě na ostrově Tenerife, což mi samo o sobě připadá neskutečně krásné. Je sobota, 2. června 2007, 10 hodin a 18 minut. Dneska odlétáme domů. Kufry jsou už sbalené. Janča šla ještě koupit nějakou lahvinku pro svého přítele, maminka se sluní u střešního bazénu, Pája se chystá na poslední krátkou procházku městem a já sedím na balkonu, pokuřuju, sleduju pěší zónu pod sebou a píšu.

   Všechny zážitky jsou tak čerstvé, že je prostě nelze nazvat vzpomínkami. Teď ještě ne. Za pár hodin už ale bude pryč ostrov, oceán i palmy, život zase zevšední, my nebudeme koktat cizí slovíčka a přijdeme o tu krásnou svobodu pokřikovat na sebe jakékoliv informace, protože nám lidé okolo budou znovu rozumět. Neskutečný zpěv ptáků, hukot cizích jazyků a spalování od slunce schovaného za mraky vystřídá hluk pražských ulic, smog a armáda holubů, všechno tak blízké, známé a domácké, až je mi z toho úzko.

   Jenže právě v tom je to kouzlo. Jako my jsme uchváceny touhle zemí, místní se zase obdivují té naší. Co člověk nemá denně, to ho okouzlí, strhne a rozněžní. Když to opouští, musí cítit ten podivný smutek.

   Byly jsme tu týden a pro mě to byl ten nejkrásnější týden, který jsem kdy mohla zažít. Sedm dní radosti a pohody tak silné, až jsem občas měla pocit, že ji lze vzít do dlaně a schovat na horší časy. Ještě stále mi připadá jako bych spala a užívala si nádherného snu. Až vystoupím z letadla na Ruzyňském letišti, bude to, jako by mě někdo probudil kýblem ledové vody. Je mi dost málo let na to, abych mohla říct, že už to nikdy nezažiju, ale nic nelze opakovat a ani tohle ne.

   Každá z nás to tady prožila po svém, ale společně jsme žasly, smály se a žily ten sen, takže snad právě toto může být tou uchopitelnou radostí a pohodou schovanou na horší časy. Pro nás čtyři je moje knížka vzpomínkou, pro všechny ostatní snad krásný sen jedné mámy, který se splnil.

Takže tím začínám svůj Sen o Tenerife

   


Lepší rozlišení fotografií, včetně několika dosud nezveřejněných snímků, najdete ZDE

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.