Již mnohokrát jsem četla či slyšela o manželstvích, která byla pevná, překonala mnohé nezdary a nakonec je rozdělila právě roztroušená skleróza mozkomíšní. Musím se sama sebe ptát proč. Vždyť nemocí se člověk nezmění a většina pacientů ani nemá fyzická omezení natolik závažná, aby je vyloučila z běžného života. Co je tedy jinak?V&J

Vztahy sami o sobě jsou náročné. Potřebujeme je k životu všichni, každý hledá lásku a svůj ideální protějšek, nikdo nechce zůstat sám. Aby vztah fungoval, je nutné na něm pracovat, hledat kompromisy, přizpůsobovat se potřebám svého partnera. Hodnotové pilíře se s nemocí mohou pozměnit, ale je tato změna skutečně tak zásadní, aby ničila naše vztahy? A pokud není, kde je tedy chyba? Proč tak často slyšíme příběhy lidí, kteří zůstali sami? Nebo je to snad celé jeden velký omyl a nemoc nenese žádnou vinu…

Já jsem se svým partnerem bezmála jedenáct let. Mluvíme o sobě jako „můj muž“ a „moje žena“, ale manželé nejsme. Členové rodiny se několikrát ptali, proč se nevezmeme, přátelé se mě ptají, zda nás toto věčné chození baví a já mám jen jednu odpověď: „Bojím se, aby se mnou nezůstal jen z pocitu povinnosti, z pocitu, že se o mne, jako o svou manželku, musí postarat.“ A opravdu to tak cítím. Vždyť i v mnoha okamžicích, kdy se musí lidé okolo přizpůsobovat mým fyzickým potřebám, připadám si jako zátěž. Ale může za to opravdu nemoc? Ano, tahle situace je její chybou, ale mám právo dávat jí na vrub i moje pocity? Nebo je to snad pouze moje vina?

Již dlouho před nemocí jsme si s mým mužem říkali větu „Necháš si mě?“. Byla to naše soukromá roztomilost, jiný způsob jak sdělit tomu druhému „miluji tě a chci s tebou být“. Jak šel čas a můj zdravotní stav se zhoršoval, zjistila jsem, že pro mne tahle věta získala zcela jiný rozměr. Můj partner ji říká stále se stejným významem, ale já ji vnímám doslovně. Proto ji radši neříkám, mám strach z toho, že jednou odpovědí bude „Ne“.

Ale je tohle všechno skutečně vina nemoci? Bojím se proto, že jsem nemocná nebo prostě proto, že vztahy občas krachují a člověk má strach ze samoty? Připadám si jako zátěž proto, že jí skutečně jsem nebo je to chyba těch pár lidí, kteří mi během času dali najevo či přímo řekli, že jsem zátěží a já to nikdy nedokázala překousnout? Lze tedy vinit nemoc jako takovou nebo je pro nás jen jednodušší říct „to není moje chyba, za to může roztroušená skleróza“. Proč hledat chybu v sobě, když můžeme jakýkoliv nezdar tak snadno hodit na krk nemoci.

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.