Vendulka Bočková

Svojí diagnózu jsem si vyslechla v prosinci 2007. Mými “jedinými” problémy v té době byly únava, rozdvojené vidění, brnění rukou a špatné udržení rovnováhy (a vše jsem považovala za důsledek přepracovanosti). O nemoci jsem nic nevěděla, neznala nikoho s touto diagnózou a netušila jsem, co se bude dít dál.

Na první prohlídku do MS Centra mě doprovázela maminka. Když se kolem nás s vypětím sil prošourala paní s francouzskými holemi a mamka uviděla můj vyděšený výraz, pošeptala mi: “Neboj se, takhle to u tebe neskončí, paní už je určitě nemocná moc dlouho a přišli na to pozdě.”
A měla pravdu – takhle to skutečně neskončilo. Uplynulo pár let, několik druhů léčby a já jsem na vozíku, skoro slepá, jemnou motoriku ovládám jen silou vůle a řeším věčné bolesti a křeče. A dneska jsem to já, kdo v čekárně MS Centra říká spolupacientům: “Nebojte se, takhle to pro vás neskončí, já měla jen smůlu na alergie.”

A myslím to naprosto vážně – nebojte se!

 

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.