historieRoztroušená skleróza mozkomíšní byla poprvé popsána v roce 1842 francouzským anatomem Jeanem Cruveilhierem (1791-1874) při jeho spolupráci se skotským profesorem patologie Robertem Carswellem (1793-1857), ale nebyla ještě považována za samostatné onemocnění.

Roku 1854 byl německým patologem a biologem Rudolfem Virchowem (1821-1902) objeven myelin.

Francouzský lékař, jeden z tvůrců neurologie a psychiatrie, prof. MUDr. Jean-Martin Charcot (1825-1893) popsal poprvé roku 1865 chronickou míšní nemoc projevující se rozpadem předních rohů a postranních míšních provazců tzv. amyotrofickou laterální sklerózu a v roce 1868 označil roztroušenou sklerózu jako samostatné onemocnění.

V roce 1875 byla roztroušená skleróza mozkomíšní uznána v Anglické nemocnici Guy’s Hospital za specifickou nemoc. Ačkoliv svůj název choroba již tedy měla, diagnostické možnosti byly velmi omezené, stejně tak jako i možnosti léčby, proto byla i nadále RS považována za smrtelné onemocnění, které se léčilo všemi dostupnými prostředky soudobé medicíny – zlatem, strychninem, elektroléčbou, vodoléčbou.

Za velký objev v posunu chápání nemoci by se dal považovat výzkum Louise-Antoina Ranviera (1835-1922), francouzského lékaře, patologa, anatoma a histologa, který blíže popsal stavbu nervových vláken a rozmístění myelinu.

V průběhu následujících let vznikly první snímky ukazující demyelinizaci (1890), první popisy poškození myelinových pochev (1916), jako zdroj myelinu byly rozpoznány mozkové buňky, které dostaly název oligodendrocyty (1928), zjistilo se, že ztráta myelinu způsobuje zároveň ztrátu schopnosti nervových vláken přenášet vzruch (1937) a v americkém Rockefeller Institute byla poprvé spuštěna nemoc podobná RS u laboratorních zvířat (1935, EAE, injikováním myelinu), díky které bylo možné experimentálně zkoumat RS (prokázán význam lymfocytů, imunitní reakce při napadání myelinu).

Přes všechny tyto objevy byl původ roztroušené sklerózy stále velmi nejasný. Důvodem byl především fakt, že výzkumy probíhaly odděleně, nebyly dávány do přímých spojitostí a nové vědecké poznatky nebyly nijak systematicky uspořádány. Díky tomu byla za příčinu vzniku RS považována porucha krevního oběhu a na její léčbu se využívalo velké množství rozličných léčebných postupů (př.: odstranění mandlí, ozáření rentgenem, masáže, vitaminy, psychiatrická léčba atd.).

Komentáře k tomuto článku mohou registrovaní uživatelé vkládat v rámci našeho Diskuzního fóra. Nejzajímavější komentáře zveřejníme na webových stránkách.
Neregistrovaní uživatelé si mají možnost přečíst všechny komentáře na stejném místě.